Stanice metra Invalidovna je poměrně malá, má pouze jeden výstup, přesto cestujícím nabízí zajímavou poměrně rozměrnou barevnou skleněnou vitráž z roku 1990 od Evy Heřmanské. Nese název Sport a má být mimo jiné připomenutím myšlenky uspořádat v Praze, zde na Invalidovně, olympijské hry v roce 1980.

Vitráž se nachází ve vestibulu stanice a dovoluji si tvrdit, že vhodně doplňuje její bílý keramický obklad. Při západu slunce krásně září, přesto si jí s pravděpodobností rovnající se jistotě všimne málokdo. Když vystupujete z metra, zůstává za vámi, když do metra vstupujete, je sice před vámi, ale pouze na pár vteřin, než vás eskalátor sveze k nástupištím… Zkuste někdy vitráž vyhledat. Odměnou vám bude chvilka hledání, ani ne tak vlastní vitráže jako spíš postav jednotlivých sportovců ve chvíli maximálního výkonu. Doporučuji příliš neváhat, nad stanicí se plánují nové stavby.

Ano, zachraňuji Slepičku – zhruba padesát let starou betonovou prolézačku ladných tvarů v bruselském stylu od Eleonory Haragsimové, která se nacházela až do dubna tohoto roku v křoví na opuštěném pozemku bývalé mateřské školky na sídlišti Invalidovna. Nyní je dočasně usazena na dvorku u Divadla Kámen (viz foto). Investor, který zahájil na pozemku výstavbu bytového komplexu, slíbil, že Slepičku nejen nezničí, ale také že ji restauruje a poté vrátí na pozemek jako umělecké dílo. Těším se tedy, že Slepičku potká stejný osud jako krnovského Kohouta. O několik let starší betonová plastika v podobě Kohouta od Miroslava Jiravy, která se nachází ve veřejném parku města Krnova, byla v roce 2014 Jakubem Grecem úspěšně restaurována.

Půjdeme-li cestou kolem dnes jediného dětského hřiště na sídlišti, nemůžete minout betonovou prolézačku od Jaroslava Vacka . Původní název této prolézačky není znám, v odborných kruzích se pro podobné typy vžilo označení „kyčelní kosti mamuta“, ale to není až tak důležité. Mnohem zajímavější je fakt, že betonových prolézaček různých prapodivných tvarů, více čí méně abstraktních, působících jako volné umělecké objekty, tu u pískovišť bývalo mnoho. Postupně však jedna po druhé mizely, stejně jako pískoviště, a tak je dnes tato jediná, která ve veřejné prostoru z 60. let zůstala, proto si ji důkladně prohlédněme nebo třeba i prolezme…